Pracovat chtějí také lidé s mentálním nebo smyslovým postižením. I jednoduchá činnost pro ně může být výzvou. Zaměstnancům s vážnějším mentálním handicapem mohou vyhovovat rutinní a nenáročné činnosti jako je např. skartování, zalévání květin, vynášení odpadků apod. Lidé se zdravotním handicapem různého rozsahu v drtivé většině případů nezvládnou pracovat na plný úvazek, jejich výkonnost je tedy nižší.

Druhou skupinou jsou osoby se sociálním znevýhodněním. To například znamená, že velmi dlouho nepracovali a mnohaletá proluka v životopise je vylučuje hned na samém počátku výběrového řízení. Sociálně znevýhodněné nezaměstnané osoby se pak dostávají do začarovaného kruhu. Velmi špatně se orientují na trhu práce, podepisují nevýhodné pracovní smlouvy, nechávají se zneužívat, snadno se dostávají do dluhové pasti.

Velmi častá je také kombinace několika znevýhodnění najednou.

Loajálního a spolehlivého zaměstnance získat skutečně můžete. Je ale dobré připravit se také na variantu, že tomu tak být nemusí. Člověk s handicapem je pracovník jako každý jiný a s pracovní pozicí nemusí být spokojený. K handicapovanému pracovníkovi je dobré přistupovat střízlivě, bez přehnaných obav i očekávání. Co je třeba mu věnovat, je určitá dávka tolerance a ohleduplnosti k jeho handicapu.

Právo na práci má každý a zdravotní stav či sociální znevýhodnění nejsou překážkou. Pokud člověk chce pracovat, měla by mu to společnost umožnit. Práce zlepšuje zdravotní i psychický stav, zamezuje sociální izolaci, přináší uspokojení z vlastní práce i vydělaných peněz.